Kapitola 1: poprvé na letišti, paráda

21. 06. 2013 | † 16. 01. 2014 | kód autora: K7B

 S končícím podzimem 2011 jsme měli jasno – v létě jedeme do Bolívie. Částečně nás na tuto myšlenku přivedl jeden blíže nespecifikovaný otec, konkrétně jeho reakce na místní politickou situaci. Začali jsme se blíže zajímat o možnosti, které nám může tato jihoamerická země nabídnout a dokonce jsme v antikvariátu zakoupili španělská nejpoužívanější slova a fráze na cesty.

Tou dobou jsme ještě neznali jednu z nejužitečnějších a nejzázračnějších stránek, kterou cestovatelům poskytuje internet – www.akcniletenky.com, kde je možné sehnat za 374,- let Brno – Eindhoven – Brno či za 24,- Katowice – Oslo – Katowice. A mimo to i levné letenky do celého světa.

Jak čas plynul a letenky se pořád pohybovaly nad hranicí 23 000 korun, usoudili jsme, že je možná vhodná doba na to vymyslet záložní plán. Gruzie! Vybafl na mě Pavel pokaždé, když jsem k nadcházejícímu létu stočila řeč. Několikrát jsem mu odpověděla, že se mi do Gruzie nechce, protože tam nic není, bude to tam vypadat jako u nás, taky tam bude zima a bordel a lupiči a medvědi. Pavlík mne zprvu ujišťoval, že jsou tam krásné hory a určitě i jiné věci, o kterých zatím nevíme...po jisté době mne přesvědčovat přestal, jelikož jsem si mlela svou a vytrvale jsem odmítala myšlenku čtyřtýdenního pobytu v horách.

Od konce zimy ovšem ceny letenek do Bolívie už jen stoupaly a tak jsme od našeho původního plánu definitivně upustili. Byla jsem otrávená z toho, že nic nevychází a tak jsem rezignovaně souhlasila, že do té nudné Gruzie teda pojedeme. Abychom to udělali zajímavější, vymysleli jsme si i výlet do Arménie a zpáteční cestou stopovat přes Turecko až k moři do Antálie a za tureckými památkami.

Nechtěla jsem Pavlíka zbytečně popouzet, když už jsme se shodli na gruzínsko-tureckém létě, ale občas jsem se (jen pro jistotu) podívala na internetu po letence do Bolívie za rozumnou cenu - bezvýsledně.

....0pt;line-height:115%;font-family: "Times New Roman","serif"">Smířila jsem se tedy s tím, že jedeme do Gruzie (netrvalo to zase tak dlouho) a začala jsem se těšit. Hledala jsem informace o bezpečnosti, lidech, ekonomické situaci, nemocech, fauně, horách a zkušenosti Čechů, kteří se z oné země vrátili živí. Vyhledávání informací o Kavkazu a o tureckých horách byla Pavlíkova parketa a já jsem důsledně dodržovala, abych se mu do ničeho nepletla...nebylo to těžké, zkrátka mě to nezajímalo.

Jednoho dne jsem objevila opravdový poklad – letenku z Vídně do Tbilisi za 3390,- lotyšské společnosti BalticAir. Ihned jsem informovala náčelníka výpravy a společně sdílená radost z prvního úspěchu jen posílila onen předcestovní tetelivý těšivý pocit. Ještě k tomu náčelníkovi – Pavlík je náčelníkem každé naší výpravy a já jsem za to ráda, protože mě jedna nebo dvě náčelnické schopnosti chybí...Pavlík má všech asi tak jedenáct. Já ovšem dokážu zastávat VŠECHNY ostatní funkce (mnohdy i paralelně). Například jsem zdravotník – dohlížím na důkladnou desinfekci trávicího traktu. Taky jsem bojínek – to asi nejčastěji. Dále tlumočník (Nj,Aj, nyní už i Frj),  kybic, skeptik, smlouvač (to se mi moc často nepoštěstí), obveselovač a borec.

 

Prozíravě jsme letenky nezakoupili ihned, ale až po nějaké době - přesně po té, co zdražily o 1000,-. Samotný akt zakoupení letenky trval asi 1,5 h – poctivě jsme překládali smluvní podmínky a radši se o každém detailu přesvědčovali dvakrát. Nicméně se nám to podařilo a zarezervovali jsme si rovnou i dvě místa v autobuse na vídeňské letiště u společnosti Student Agency.

V červnu naše přípravy a touha po cestování musely ustoupit školním a pracovním povinnostem. Několik dní před každou zkouškou mi bylo jasné, že tohle je moje poslední zkouška na psychologii a že z ní vyletím a půjdu dělat třeba letušku nebo stevardku u student agency – dokonce jsem si zjišťovala všechny možné podmínky a školení, které bych musela splnit. Po zkoušce z Obecné psychologie II, které jsem se velmi bála a kde byl můj výkon hodnocen jako výborný, se to na chvíli zlepšilo, ale pouze dočasně. Pak následovala pohroma v podobě neurověd – nejnáročnější zkouška z celých pěti let – odevšad jsem slyšela, jak se na ní všichni připravují dlouhé týdny a týdny a stejně odcházejí s "F". Měla jsem ovšem naději, že ti ostatní nemají tak dobré základy anatomie ani fyziologie jako já díky studiu lékařské fyziky. Ukázalo se, že jsem měla pravdu. Stačilo mi deset dnů intenzivního učení a jeden ukňouraný e-mail docentu Vašinovi, ve kterém jsem žádala o možnost opakovat zkoušku v září v případě, že by nedopadla, naštěstí dopadla (B pokud by to někoho zajímalo) a já jsem se mohla do finálních příprav naší expudice pustit naplno a s neskutečnou úlevou.  

Samozřejmostí bylo absolvování tří očkování, která jsem vybrala jako nejvhodnější – hepatitida A, tyfus a vzteklina. Vzteklinu Pavlík zprvu považoval za zbytečnou, přesvědčil ho až leták v čekárně, ze kterého se (oficiálně) dozvěděl, že způsobuje smrt a to vždy, když se nedostanete co nejdříve k lékaři. Očkování představovalo hned po letence druhý nejvyšší výdaj – 2500,-.

Byl konec června a 3. července jsme měli odlétat. Moc času nám nezbývalo, možná naposledy navštívit naše rodiny a rodné město, sehnat všechny věci, sbalit je, poslední večeře a najednou jedem zas do Brna, odkud měla naše expudice začít. 2. července kolem 20:30 jsem si uvědomila, že nemám euthyrox[1]. Pavlík – jindy zachovávajíce klidnou hlavu – byl na mrtvici, já jsem jako spráskaný pes hledala na internetu nějakou nonstop otevřenou lékárnu a překvapivě jsem našla. Musela jsem sice přes půl města, ale byla jsem za to velmi vděčná. Slečně za pultem jsem podala recept a ona mi řekla, že je propadlý. Nevěděla jsem, že je něco takového možné a z pomyšlení, že budu více než měsíc bez euthyroxu jsem nebyla nadšená, naštěstí se našlo řešení – stačilo zaplatit plnou cenu. Pavlík mezitím podle plánu objednal gigantickou pizzu, ale nebylo v našich silách ji sníst a nechali jsme podstatnou část spolubydlícím.

....0pt;line-height:115%;font-family: "Times New Roman","serif"">  Ráno jsme vstávali s předstihem, abychom nic nezmeškali. Před odjezdem jsme se ještě stavili k přepážce na vlakovém nádraží vrátit šalinkarty (abychom dostali zpět peníze a měli tak pár korun u sebe až se budeme za dva měsíce vracet – obavy z nedostatku českých peněz se později ukázaly jako bezpředmětné). Uspěli jsme však jen z 50%, Pavlíkovi peníze vrátili, ale mě, jelikož jsem si šalinkartu vyřizovala jinde, odmítli.                                            Autobus odjížděl v 6:20 od Grandhotelu a tak jsme vše v relativním klidu stihli. Během cesty jsme měli před sebou každý malou obrazovku a sluchátka na jedno použití a mohli jsme si pouštět filmy, seriály nebo hudbu z databáze Student Agency. Všimla jsem si, že Pavlík sledoval Big Bang theory, já jsem si pustila Sherlocka Holmese, ale pamatuji si jen prvních a posledních pět minut, jelikož jsem cestu do Vídně úspěšně zaspala. Než jsme se přecpanými vídeňskými ulicemi dopravili k letišti, bylo devět hodin. Ale měli jsme tak velkou časovou rezervu, že nám ani půlhodinové zpoždění nevadilo.

Z orientace na letišti jsme měli celkem strach, ani jeden z nás nikdy předtím neletěl. Překvapivě rychle jsme se však přizpůsobili letištnímu mumraji a během hodiny jsme se mezi všemi těmi cizími lidmi nejrůznějších národností cítili jako ryby ve vodě. Nedařilo se nám však stále najít odbavovací přepážku airBaltic. Vyhledali jsme proto informace, vyložili paní za přepážkou, jak se věci mají, že máme být odbaveni ve druhém terminálu, ale náš dopravce tam jaksi chybí a bla bla bla další stýskání někoho, kdo je na letišti poprvé v životě. Paní byla shovívavá a ochotně nám vysvětlila, jak se věci mají, že menší dopravci se u přepážek většinou střídají a začínají odbavovat asi hodinu a půl před odletem. Významnější společnosti jako British Airways nebo Lufthansa mají svoje stálé přepážky.

Lidé na letišti jsou úplně jiní než ti, které potkává člověk běžně na ulici. Všichni jsou upravení a (až na děti) se chovají společensky přijatelně. V celém terminálu jsme byli téměř jediní, kdo neměli kufr. Nicméně batohy kromě nás mělo už jen pár Čechů, letících taktéž do Gruzie... Velmi mne vytáčeli cestující, čekající na odbavení (pravděpodobně u Turkish airlines), kteří se chovali neomaleně, navzájem na sebe pokřikovali a netvořili úhlednou frontu, ale jakýsi chumel. Vypadali arabsky a měli všichni plno dětí, které běhaly a povykovaly. Bylo to ještě během oné první hodiny, kdy jsem byla dost nervózní z "nepochopitelného" chodu letiště a tyto opice mi na klidu zrovna nepřidaly. Jak je vidět ani dnes na ně nedokážu vzpomínat bez negativních emocí. Velmi na mne zapůsobila žena v burce a muž, který ji doprovázel – jistě, viděla jsme už nespočet fotografií z arabského světa, nicméně jsem od nich nemohla odvrátit svou pozornost. Muž působil dojmem silné osobnosti a já jsem byla v tu chvíli přesvědčena, že být jeho ženou ani by mne nenapadlo, že bych mohla kdy jednat proti jeho vůli. Zní mi to teď trochu děsivě, ale nešel z něj strach, jen vládl vnitřní silou, kterou nejsem schopna pojmenovat, ani identifikovat, byla-li podepřena vírou či kulturou. Žena byla štíhlá a neměla svěšená ramena ani skloněnou hlavu, jak jsem vídala většinou na fotografiích. Uvědomila jsem si, že ačkoli nevidím ani její oči, mohu mnohé odhadnout z postoje a pohybů (netvrdím, že jsou mé úsudky správné – koneckonců neexistuje způsob jak je ověřit). Muž se k ní choval galantně až empaticky a přesto uměřeně a ona reagovala poslušně a klidně, ale ne rezignovaně. Napadlo mě, že by se mohlo jednat klidně i o obchod s bílým masem, ale v tu chvíli pro mne byli zosobněním harmonie, jakkoli to může komu připadat divné.

Čekání na odbavení jsme si zpříjemňovali hodnocením ostatních lidí a uniforem letušek. Díky tomu nám čas rychle utíkal, ani jsme se nenadáli a měli jsme v ruce palubní lístky. Prošli jsme pasovou kontrolou, a nyní už jen s příručními zavazadly jsme se potloukali mezi duty free shops. V tomto prostoru nebyla žádná místa k sezení a tak jsme stáli kousek od odpadkového koše naproti obchůdku Versace opřeni o zeď a dlábili jsme chleba se sýrem. Abychom vypadali jako typičtí Češi, otevřeli jsme si každý lahváče. Jak se blížil čas odletu, zamířili jsme k bezpečnostní kontrole. Nepamatuji si, jaký měl náš gate číslo, ale sebrali nám posledního lahváče (s čímž jsme počítali) a já jsem musela zout boty (s čímž jsem nepočítala), jelikož jsem pípala. Po té pro nás přijel letištní bus a dovezl nás k jakémusi vrtulovému stroji - Bombardier.

Ve 13:45 jsme seděli hned vedle vrtule a mohli jsme pozorovat, jak nabírá otáčky, letadlo se rozjíždělo neskutečnou rychlostí a po chvíli se vzneslo strmě vzhůru. Let jsem téměř celý prospala. V Rize jsme přistáli kolem páté hodiny odpoledne. Oproti Vídni bylo zdejší letiště nesrovnatelně menší. O dvě hodiny později už jsme opět seděli v letadle, tentokrát směr Tbilisi. Nyní jsme letěli Boeingem s více než dvojnásobnou kapacitou v porovnání s Bombardierem pro šedesát lidí. Let byl (až na uřvané mimino) příjemný a jelikož jsem už byla přespaná, mohla jsem sledovat krásné mrakové kupy poprvé v životě shora. Přesně o půlnoci jsme si mohli přečíst nápis: Tbilisi – the city that loves you.

V příletové hale jsme na nepohodlných sedadlech přečkali noc. Ráno jsem se vzbudila kolem půl šesté a chtěla jsem si vzít euthyrox, nicméně jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že lahvička se šampónem nepřežila let. Vyházela jsem celou vnitřní kapsu horního víka a šla jsem jej umýt – i s nožem, kartáčkem a dalšími věcmi, které jsem v něm měla. Mimochodem při čištění zubů jsem ještě několik dnů po té cítila nepříjemnou pachuť Head & shoulders. Vzhledem k tomu, že jsme o Gruzii nevěděli téměř nic, šla jsem shánět mapu. Koupila jsem ji v jakémsi krámku se suvenýry za 12 lari, na informacích žádnou neměli, ale za to mi ochotný mladík mého věku prozradil, v kolik jede autobus do centra. Mezitím se vzbudil i Pavlík, který mne pověřil výběrem peněz z jednoho z bankomatů. Dal mi svou platební kartu a sdělil PIN. Na poprvé se mi to nepovedlo, na podruhé jsem již byla úspěšnější a v duchu jsem děkovala angličtinářce z gymplu za základy business english, díky ní jsem tušila, co po mně bankomat vlastně chce.



[1] Euthyrox patří mezi léky štítné žlázy, účinnou látkou je levothyroxin – syntetická forma thyroxinu,                  

   užívá se mj. při zánětu štítné žlázy či při její hypofunkci

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky cestovani

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.